Historie Travčického lesa,místní názvy,pověsti

Když pevnost Terezín byla založena žádali občané Travčičtí jako náhradu za zboření vsi peníze.
Protože cena peněz tenkráte byla znehodnocena rozhodl císař Josef II,aby jako odškodnění Travčickým byl vysázen borový les a poslal také semeno.Tak vznikl mezi Labem a Ohří na kameno písčité půdě takzvaný Travčický les. Jeho nevyšší vrchol nazývá se Mrchový kopec (211 m).
Vrchol Mrchového kopce 211 m.n.m
Jak Mrchový kopec ke jménu přišel

Proč že se kopec ten jmenuje Mrchový. Prý se tam »asi« zahrabávaly »mrchy« (mršiny — pošlá zvířata). Namítal jsem, proč by je byli zahrabávali tak daleko za vsí, na takovém kopci, kam nevede cesta Na to mi bylo odpovědí jen pokrčení ramen. Ale matriky pověděly mi více. V 2. polovici XVII. století žil v Libotenicích muž, který se jmenoval Gruncl, křestním jménem Melichar. Grunclové byli asi na sedmi číslech. Proto je rozeznávali podle křestních jmen, a na tomto statku říkali »u Melicharů«. Ale l a r se snadno zaměňovalo. Doklady toho jsou podnes: říkají u Myrelů místo u Müllerů, u Harelů místo u Hallerů, u Lýdrů místo u Rýdlů a snad i jindy podobně. Proto i tam říkali místo u Melicharů zkráceně u Merchalů. Doklad toho je v matrice při zápisu úmrtí: stará Merchalka. Tomuto Merchalovi patřil i les na tomto kopci neboli kopec sám, proto se tam říkávalo na Merchalovým kopci (Merchalově). Kdesi jsem se dověděl, že první pojmenování »Mrchový kopec« je na mapě generál. štábu rakouského. Pak by bylo přirozeno, že důstojníci mapu vyměřující, slyšíce »Merchalův kopec« a neumějíce snad dobře česky, zaznamenali nám »Mrchový kopec«. Je-li tomu podnes tak, měl by se tento nesprávný název v mapě opraviti na správný Merchalův nebo Melicharův kopec. Tento bývalý statek Merchalův slul také podle majetníka u Vocásků, u Grunclů a má dnes číslo 28.«

Pověst o Mrchovém kopci


V Libotenicích žil bohatý ale zlý a lakomý sedlák. Bál se, aby mu ženská nerozházela peníze a tak se z lakoty ani neoženil. Držel si většinou jednoho pacholka a jednu děvečku, ale na jeho statku nikdo nevydržel. Čeleď dřel z kůže, protože velký statek potřeboval daleko víc rukou, než kolik byl sedlák ochotný platit. Vždycky na Ondřeje, když se vyplácely (a někdy ani nevyplácely) výslužky balili se pacholci a táhli třebas i zimou o dům dál, protože v tomhle statku to stejně nebylo lepší, než se vláčet bosýma nohama sněhem. Místní nádeníci už se vyhýbali vyhlášenému statku jak čert kříži. Jednou přicházelo jaro, sedlák neměl nikoho s kým by mohl přeorat a zasít, dokonce přemýšlel že by slíbil (slib se nakonec vždycky dá nějak obejít) pořádnou mzdu tomu, kdo by k němu šel na práci. Ale právě tehdy, se ve vsi objevilo nové mladé děvče. V jiných statcích už měli děvečky sjednané a tak děvče vzalo zavděk statkem od kterého jí všichni zrazovali. Sedlák se zaradoval, že zase našel někoho, kdo bude dřít za zlámaný groš, děvče bylo rádo, že má alespoň jídlo a střechu nad hlavou a tak si plácli.
Pro d
ěvče nastalo ale učiněné peklo. Protože pacholka už nesehnal nutil sedlák děvečku dělat mužskou práci, a protože byli na statku sami dva, vraceli se až večer sedření až k pláči. Navíc si děvče postesklo, kamarádce z vedlejšího statku, že pán se jí večer dobývá do komůrky a tak si strachem ani v noci neodpočine.
Jednoho dne , snad
že večer zapomněla zamknout, snad že si sedlák přinesl na vetché dveře sekeru, vlámal se k děvečce do komůrky, o poctivost jí připravil a dítě s ní počal.
Kdy
ž to na děvečce začalo být vidět, protože dostal strach, aby snad nechtěla odškodné, nebo snad dokonce, aby nechtěla dítě veřejně prohlásit za jeho, rozhlásil sedlák, že za dívkou často chodil voják z posádky, která ležela v Travčickém lese, že ho tam sám nejednou potkal. Dívka nic nesvedla, příbuzné tu neměla, nikdo se jí nezastal proti bohatému sedlákovi a když i pan farář jen smutně povzdechl, že si měla lépe věneček ohlídat, nešťastná dívka skočila do Labe. Protože plavat neuměla klesla ke dnu jako kámen.
Sedlák se netrápil, naopak, mnul si ruce,
že jarní práce nemusí nikomu vyplácet. Přesto jednoho dne zmizel a nenašli ho, až na samém vršku Mrchového kopce, za krk oběšeného.
Mrchový kopec byl ne
čisté místo, kam pohodný zahrabával mrtvoly psů ze sousedních vesnic. Když se tam kolem mrtvého sešli sousedé někteří říkali, že má otlačená a odřená zápěstí, jako by byl před smrtí svázaný, ale většina se nakonec shodla, že ho začalo trápit svědomí a život si vzal sám. Jako sebevrah nemohl být pohřbený ve svaté půdě kateřinského hřbitova a tak ho zahrabali tam, kde ho našli, na vrcholku Mrchového kopce.
Od té doby se tam objevuje bílá postava ve starých selských šatech a úp
ěnlivě naříká. Někteří sice říkají, že kdo ho vysvobodí, dozví se, kde jsou schované peníze, které za života nahamounil, většina ale říká, že se mu nedalo věřit ani za života a rozumný člověk nebude riskovat život pro takového zlotřilce. Proto se mrchovému kopci potmě dodnes raději každý vyhne.