O ukrytí Travčického pokladu

Zeď, v níž se mince našly, ohraničovala na konci 18.století dvůr statku rodiny Viktorinových, kteří žili v obci prokazatelně již od poloviny 17.století.
Ve starých Travčicích bydleli ve statku čp.23, na němž začal v roce 1755 hospodařit tehdy 23letý Matěj Viktorin. Byl jedním z nejbohatších sedláků v obci, bezesporu přičinlivý hospodář, po nějaký čas zastával dokonce úřad rychtáře. Po zrušení starých Travčic proplatilo fortifikační ředitelství Viktorinovi jednu z nejvyšších náhrad. Také plocha jeho stavební parcely  náležela k oněm patnácti velkým parcelám, které ve středu nově přestěhované vesnice tehdy vyměřil povolaný geometr Království českého Jirásek.
Není divu, že Matěj Viktorin patřil mezi ty travčické sousedy, kterým se během stavby terezínské pevnosti podařilo podstatně zvětšit dosavadní majetek. Jako ostatní sedláci v okolí prodával zřejmě vojenskému eráru obilí, maso, mléko, ovoce a zeleninu; podle koupě dalšího vozu a dvou párů volů můžeme usuzovat, že si přivydělával také povoznictvím. Zbohatl za pár let natolik, že v roce 1787 koupil od zadluženého souseda Josefa Kellricha vedlejší chalupu čp 5. Původního majitele s rodinou nechal bydlet v jedné části chalupy jako výměnkáře a druhou část chalupy pohotově pronajímal různým námezdným dělníkům, kteří  se v osmdesátých letech 18.století sjížděli ze všech koutů Čech i z ciziny, aby pracovali na stavbě terezínské pevnosti. O tři roky později uzavřel Viktorin podobně jako řada dalších travčických výhodnou smlouvu s fortifikačním ředitelstvím v Terezíně o propachtování vyměřeného pozemku na cestě od pevnosti směrem k Nučničkám. Matěji Viktorinovi se tedy v posledních dvou desetiletích 18.století zjevně dařilo dobře, ale kdo ví, zda byl opravdu spokojený.
V době tolerančního patentu se směl s celou svou rodinou konečně veřejně přihlásit k helvétské víře, kterou dosud tajně vyznával, a patrně se stal i příslušníkem evangelického sboru v poměrně vzdálených Krabčicích pod Řípem. Tímto krokem si však naráz proti sobě popudil všechny katolíky v obci. Projevilo se to zřetelně v létě roku 1784, kdy jedné noci shořela Janu Tůmovi nově postavená stodola a od ní pak chytla ještě kůlna a pět malých chlívků. Brzy po požáru se začalo v Travčicích proslýchat, že stodolu nezapálil nikdo jiný než helvít Viktorin. Celá záležitost se několikrát vyšetřovala také na vrchnostenském úřadě a i když obvinění nebylo nikdy prokázáno, zbyla přece jen u většiny sousedů ve vztahu k Viktorinovi jistá nedůvěra.
Více než veřejné mínění travčických však ležela Matěji Viktorinovi na srdci jiná bolest. S manželkou Kateřinou přivedl na svět osm dětí, čtyři syny a čtyři dcery, a právě  ten nejstarší syn Václav mu dělal starosti, protože od malička byl duševně chorý. Fyzické síly měl dost, pracovat uměl, po přestěhování do Travčic vydatně pomáhal otci při stavbě statku a léta u něho sloužil jako volák, ale nic naplat, rozumu mnoho nepobral, každou chvilku něco pokazil a čím byl starší, tím s ním bylo těžší pořízení. Prchlivý otec nešetřil nadávkami a ranami a  ani matka nebyla ke svému prvorozenému často o mnoho shovívavější. Když Václav překročil třicítku, nemohl již ústrky v rodině vydržet a na čas odešel z domova, aby si našel místo u sedláka ve vsi Vysoká  na liběšickém panství.
Jak bylo v Čechách po staletí zvykem, dědily všechny děti zemřelého poddaného hospodáře po něm stejným dílem; aby se však otcovská půda nemusela dělit, přecházel statek zpravidla na nejmladšího syna, který pak měl ostatním sourozencům vyplatit hotově jejich podíly, stanovené úředním odhadem. Teprve patent císaře Josefa II. z roku 1787 nařídil, že usedlost má dědit vždy nejstarší syn. Vzhledem k Václavově duševní chorobě ovšem nikdo nemohl na Matěji Viktorinovi požadovat, aby se novým patentem řídil. Ve svém testamentu, psaném v prosinci roku 1799, se přidržel proto staré tradice a odkázal statek nejmladšímu synu Janovi. Brzo potom zemřel.
Třebaže starý Viktorin zažil v posledních dvou desetiletích s Václavem mnoho trápení a byl na něho často snad až příliš přísný, přece jen si uvědomoval, že synův duševní stav se postupně zhoršuje a snažil se mu ještě před svou smrtí zajistit do budoucna alespoň slušné živobytí. Podobně jako všem ostatním sourozencům měl proto právoplatný dědic statku vyplatit také Václavovi částku 100 zlatých 28 krejcarů a příslušný podíl z prodeje obilí, sklizeného v posledním roce otcova hospodařením navíc mu měl ještě poskytnout ve svém domě ubytování a patřičnou obživu.
Jako kdyby starý Viktorin již předem tušil potíže, která Václav jednou může svému bratru způsobit, určil ve svém testamentu přesně, že pokud by se Václav s novým hospodářem nepohodl, měj jako náhradu za poskytovanou obživu dostávat každý rok strych pšenice, čtyři strychy žita, dva strychy ječmene, čtvrtici hrachu, osminku čočky a komoru k ležení přímo ve statku. Kdyby se Václav ani s tím nespokojil, měl mu bratr vyhledat ubytování mimo statek a dát mu navíc dvě peřiny a ročně platit dva zlaté.
Václav se s otcovým rozhodnutím zřejmě nikdy nesmířil. Začal obviňovat své sourozence, že ho ošidili, vymýšlel si, že každý z nic dostal desetkrát větší podíl než on, dožadoval se nejprve celého statku, později by se byl spokojil alespoň s přikoupenou chalupou čp.5. Se svou stížností se obrátil i na úřady a tvrdil, že ho travčičtí sousedé u otce pomluvili a tím zvrátili původní rozhodnutí Matěje Viktorina odevzdat statek prvorozenému synovi. Všechna jeho námaha však byla marná, úřady nebraly jeho námitky vážně a tak se mu nepodařilo získat ani statek, ani chalupu.
Václavova touha po majetku vyplývala především ze snahy po životním zajištění. Podezíral bratra, že mu neposkytne vše, co slibovala poslední vůle, a obával se, aby bez zděděného statku nebo alespoň chalupy nebyl ve stáří odkázán na žebráckou hůl. Snad právě proto tak pečlivě schovával dědický podíl, který mu nový hospodář po otcově smrti vyplatil, stejně jako část peněz, stržených za prodané obilí, i to, co si kdy vydělal jako volák. Ve své stížnosti úřadům vyčísli své úspory částkou 195 zlatých, která se značně přibližuje předpokládané tehdejší hodnotě nalezených mincí, totiž 210 zlatým 31 krejcarům. Zmínil se také o tom, že prý své peníze marně schovával před čeledíny, kteří sloužili na bratrově statku, vždy je vypátrali, třebaže je měl ukryté ve střeše nebo dokonce zamčené v truhle. Nevzali mu nikdy všechno, po každé mu vzali jen pár zlatých, aby ho pozlobili a ještě se mu po straně smáli. Ať již oprávněný nebo neoprávněný strach o nashromážděné mince nutil Václava vymýšlet si pořád nové a nové úkryty, až poslední důmyslná skrýš ve zdi dvora zůstala sice nevypátrána škodolibými čeledíny, ale bohužel také nadobro zapomenuta nešťastným majitelem.
Plynula léta. Václav si snad i při svých omezených duševních schopnostech nejasně uvědomoval, že je bratrovi stále více na obtíž. Na druhé straně se již neodhodlal znovu dobrovolně opustit statek, který sám pomáhal stavět, a jít k nějakému cizímu sedlákovi do služby, ostatně věkem ubývalo jistě také sil. Všemi posmíván prožíval neradostný konec svého života v chalupě čp.5, kde ho bratr z útrpnosti nechal alespoň bydlet. Jan Viktorin se patrně pro věčné trápení s Václavem raději ani neoženil a zemřel v lednu roku 1816 na horkou nemoc. Podivnou hrou náhod skonal o měsíc později na souchotiny také 61letý majitel pokladu, Václav Viktorin. Oba bratři byli stejně jako jejich rodiče a nejmladší sestra pohřbeni  na evangelickém hřbitově v Krabčicích.
Historie travčického pokladu, úzce spjata s prvními léty nově postavené vesnice, nám dává nahlédnout do úspěšných i stinných stránek života jedné z tehdejších zámožných místních rodin. Ukazuje, že mince, objevené v rozbořené zdi dvora jejího statku, nebyly schovány ani z obavy před Prajzy, ani před jiným válečným nebezpečím.  Jako v mnohých jiných případech byla i zde základním motivem ukrytí obava o nastřádaný majetek před domácími i cizími osobami, které  bydlely v usedlosti. Stříbrné mince spolu s dochovanou nádobkou, uložené nyní v Okresním vlastivědném muzeu v Litoměřicích, jsou tak výmluvným svědectvím o smutném osudu ubohého Václava Viktorina, které se dochovalo do dnešních dnů

Převzato ze správy paní Svobodové